Zvukovou podobu textu je možné analyzovat jako posloupnost ↗fonémů spojených do větších celků, často pomocí ↗prozodických/suprasegmentálních prostředků. Fonémy jsou minimální zvukové jednotky odlišující význam slov (n. jiných významových jednotek). Každý foném lze charakterizovat souborem ↗distinktivních rysů, tj. artikulačních n. akustických vlastností, které odlišují jeden foném od druhého. Foném může být reprezentován více hláskami, tzv. ↗alofony, které představují jeho realizaci v závislosti na kontextu. Č. má inventář 13 vokalických fonémů (/i, e, a, o, u, í, é, á, ó, ú, ou, au, eu/) a 26 konsonantických fonémů (/p, b, t, d, ť, ď, k, g, f, v, s, z, c, š, ž, č, d͜ž, ř, x, h, m, n, ň, l, r, j/). Některé fonémy jsou příznakem cizího původu slova (/ó/, /au/, /eu/, /d͜ž/, /g/, většinou též /f/, např. pól, restaurace, eufonie, džem, guma, faul. V nářečích může být inventář fonémů modifikován.

Viz též ↗fonématika češtiny, tam i frekvence f.č. Výskyt fonémů a pravidla jejich spojování jsou popsány v hesle ↗fonotaktika češtiny.

1 Výchozí předpoklady popisu

Současný lingvistický popis zvukové stavby jaz. směřuje k zjišťování obecných vlastností, které jsou relevantní také při fungování zvukové formy jaz. v řečové komunikaci. Důsledkem je těsnější vazba fonologických systémů k zjištěným fonetickým vlastnostem segmentů. Fonologická interpretace fonetických vlastností v rovině segmentů vychází z několika zásad.

a) Východiskem pro lineární segmentaci zvukového řetězu je detailnější popis na úrovni ↗hlásek, fonologická interpretace pak směřuje k stanovení funkční platnosti konkrétních segmentů. Snahou je všímat si na jedné straně „chování“ ↗fonémů ve stavbě znakových jednotek, na druhé straně nenakládat příliš volně s reálnými zvukovými vlastnostmi, které toto fungování podmiňují. Ve sporných případech má přednost řešení, při němž se hranice hlásek a fonémů v lineárním řetězu shodují.

b) Pro rozlišování fonémů jsou vybírány charakteristiky zřetelně diferencované, u nichž je možno stanovit nějaké objektivní kritérium. V úvahu jsou brány jak artikulační, tak akustické vlastnosti hlásek. Zdá se, že v č. je užití artikulačních vlastností výhodnější.

c) Výběr distinktivních rysů je omezen na ty zvukové vlastnosti, které nesmějí chybět, má-li hláska náležet k inventáři č.

d) Distinktivní rysy v následujícím přehledu jsou formulovány binárně (tj. jako dvoučlenné ↗protiklady). Tento způsob v současné odborné literatuře stále převažuje, a je proto podmínkou jednoduché konfrontace různých variant popisu.

e) Soubor ↗samohlásek a soubor ↗souhlásek jsou charakterizovány jako dva relativně nezávislé subsystémy; kde je to potřeba, lze je k sobě přiřadit pomocí základního protikladu vokál – konsonant.

Snahy formulovat charakteristiky (distinktivní rysy) společné pro obě skupiny se setkávají s řadou nesnází. Podkladem těchto snah je vždy akustický popis, artikulační vlastnosti vokalických a konsonantických segmentů jsou příliš odlišné. Určení relevantních vlastností ↗akustického spektra je však nejisté. Výsledkem pak bývá násilné zjednodušování a formální klasifikace s velmi volným vztahem ke zvukové realitě. Kromě toho bývá systém zbytečně složitý, zatížený velkým počtem „nulových“ hodnot, protože společné vlastnosti se týkají vždy jen menšího počtu prvků.

V č. je však ještě další důvod takového řešení. Pozorujeme-li realizaci segmentů v řeči, zjišťujeme v rovině fonetického popisu jako jednu z charakteristických vlastností č. relativně malý stupeň vzájemného ovlivňování mezi samohláskou a souhláskou. Svědectvím je neexistence jevů, jako je ↗palatalizace n. ↗velarizace, malý rozdíl ve vazbě souhlásky na samohlásku na konci ↗slabiky a mezi slabikami (tedy nepodstatnost jevu označovaného jako tzv. Silbenschnitt) atd.

Pro alternativní popis inventáře fonémů č. založeném na principech funkční fonologie viz ↗fonématika češtiny.

2 Vokály ve standardní podobě češtiny

2.1 Inventář

Vokalický systém č. tvoří z hlediska kvality pětičlenný trojúhelník opřený o rozdíly kvality (hodnot ↗formantů) i–e–a–o–u, který se opakuje ve dvou variantách kvantity (trvání). Tyto rozdíly jsou funkčně relevantní a odlišují 10 jednoduchých fonémů.

Systém doplňují tři ↗diftongy ou–au–eu. Jejich trvání odpovídá jednoduchým dlouhým vokálům a obě jejich části se vyslovují plně, v kvalitě víceméně shodné s příslušnými vokály jednoduchými. (Vokalická sekvence eu však není pociťována jako diftong jednoznačně, tj. ani ve všech případech, ani všemi rodilými uživateli č. Nerozhoduje výslovnost, ale percepční pocit jednotlivce.)

Tři prvky tohoto inventáře, ó–au–eu, se vyskytují jen v přejaté slovní zásobě a signalizují cizí původ slova (př. tón – auto – leukémie).

2.2 Distinktivní charakteristiky

a) Klasické přístupy

Variabilita v zadání distinktivních rysů se vztahuje na základní rozlišení typů podle kvality, tedy vlastností pro rozlišení typů /i/–/e/–/a/–/o/–/u/. Starší popisy vycházely především z charakteristik akustických, využívaly vzájemné poměry a hodnoty prvních dvou formantů (F1, F2). Známé je řešení s použitím distinktivních rysů podle Jakobsona (✍Jakobson ad., 1952; ✍Jakobson & Halle, 1956); na č. ho aplikoval ✍Kučera (1961), bez dalších změn ho akceptuje např. ✍Vachek (1968). Jiný přístup aplikoval např. ✍Bičan (2013) nebo ✍Palková (1994).

Použity jsou následující distinktivní rysy (zápis formálně přizpůsobujeme později zavedenému způsobu označování +/–):

(1) kompaktní (–nekompaktní): vlastností malý rozdíl ve výšce mezi F1 a F2 a nejvyšší hodnota F1 v systému; odlišuje se /a/ jako segment s nejmenším rozdílem formantů;

(2) difuzní (–nedifuzní): difuzní jsou fonémy s větším rozdílem výšky mezi formanty F1, F2, přičemž se porovnávají dvojice vytvořené na základě rysu 3; rys 2 staví difuznější /i/ proti méně difuznímu /e/, a difuznější /u/ proti méně difuznímu /o/. (Tento rys byl silně kritizován, protože málo respektuje skutečné relace formantových hodnost v inventáři (podrobněji např. ✍Palková, 1994).)

(3) gravisové (–akutové): gravisové (č. někdy tupé) jsou fonémy bez složek ve vyšším frekvenčním pásmu; staví se /u/ proti /i/, /o/ proti /e/.

Systém krátkých vokálů pak vypadá takto:

foném	i	e	a	o	u
distinktivní rys
(1)	–	–	+	–	–
(2)	+	–	(–)	–	+
(3)	–	–	(–)	+	+

Novější popisy preferují zadání na základě artikulačních charakteristik, které poskytují jednoznačnější formulaci protikladů. Distinktivní rysy samohlásek odvozujeme z postavení jazyka a rtů. (Závorkou jsou označeny příznaky, které nejsou v daném systému relevantní; fonologické „nuly“.)

foném			i	e	a	o	u
distinktivní rys
(1) nízké (otevřené)			–	–	+	–	–
(2) vysoké (zavřené)			+	–	(–)	–	+
(3) zadní (labializované)			–	–	(–)	+	+

Pro charakteristiku samohláskových fonémů v plném rozsahu inventáře je třeba připojit jeden, případně dva další distinktivní rysy, a to pro odlišení krátkých a dlouhých samohlásek a diftongů. V inventáři fonémů domácí slovní zásoby stačí charakteristika délky, protože dvojhláska /ou/ je tím dostatečně odlišena. V inventáři fonémů, v němž vezmeme v úvahu i slovní zásobu přejatých slov, je nutno zařadit distinktivní rys diftongičnost (n. např. „klouzavost“).

Příklad popisu systému v celku s komplexním zadáním binárních rysů (artikulační základ a odraz ve vlastnostech formantů) (+/–). Rysy:

(1) vokalické (–konsonantické): odlišuje samohlásky od všech souhlásek;

(2) nízké (otevřené) postavení jazyka; z akustického hlediska s koncentrací F1, F2 ve středním pásmu („kompaktní“);

(3) zadní postavení jazyka (a labializované); z akustického hlediska s formanty převážně v nižší části spektra („gravisové“, „tupé“);

(4) vysoké (zavřené) postavení jazyka; z hlediska akustického s přítomností nejnižší složky formantového pole, případně „difuzní“ vzhledem k fonémům stejného zařazení v distinktivním rysu (3);

(5) dlouhé;

6) diftongické, tj. se změnou artikulačního postavení jazyka i rtů a formantové charakteristiky

Zobrazení systému samohláskových fonémů.

Na základě inventáře domácí slovní zásoby:

Na základě inventáře včetně slov přejatých:

b) Geometrie rysů

Pro mezijazykové srovnávání uvedeme variantu s použitím ↗geometrie rysů („feature tree“). Lze aplikovat rysy podle koncepce Halle & Sagey (✍Halle, 1992, výklad viz ✍Kenstowicz, 1994:462); uplatňují se pouze pozitivní hodnoty charakteristik.

3 Konsonanty

Na rozdíl od samohlásek je v inventáři konsonantů několik hlásek, které nejsou samostatnými fonémy. Proto je třeba výchozí předpoklady (a)–(e) doplnit:

f) V případě fonémů, které jsou realizovány více než jednou hláskou, je jako základní varianta – reprezentant fonému – přijata hláska, která stojí v pozici nejméně podmíněné kontextem. Pro souhlásky je to v č. varianta používaná v intervokalickém postavení n. před vokálem na začátku slova.

3.1 Inventář

Inventář hlásek používaných v č. v domácí slovní zásobě lze z hlediska jejich fonologické platnosti interpretovat takto:

a) hlásky s platností ↗reprezentanta fonému:

b) hlásky s platností ↗poziční (závazné) varianty fonému, plně závislé na pozici:

c) hlásky s platností ↗fakultativní (nezávazné) varianty fonému:

Inventář konsonantických fonémů se tak člení na tři hlavní skupiny:

a) Foném má jednu ↗obligatorní variantu a vyskytuje se bez závislosti na pozici:

Foném /m/ má ještě fakultativní variantu: /m/ – [m]

b) Foném má dvě poziční (obligatorní) varianty –  je reprezentován dvěma hláskami, jejichž použití závisí na pozici; žádná z nich přitom není variantou jiného fonému (ve spisovném standardu domácí slovní zásoby):

c) Foném má jednu obligatorní variantu a jeho výskyt je pozičně omezen. Jeho ↗distribuce se přitom částečně doplňuje s distribucí jiného fonému. Týž vztah lze jiným způsobem formulovat takto: Foném má dvě poziční varianty. Hláska, která tvoří jeho vedlejší variantu, je zároveň reprezentativní variantou jiného fonému:

Foném /h/ má ještě fakultativní variantu: /h/ – [ɣ]

3.2 Distinktivní charakteristiky

a) Klasické přístupy

Pro popis fonémů v č. lze použít následujícího souboru distinktivních rysů s využitím koncepce a terminologie z publikace ✍Chomsky & Halle, 1968 (✍Palková, 1994):

(1) Vokalické – konsonantické: jednoznačně se odlišují čisté samohlásky od všech souhlásek.

(2) Tónové – šumové: tónové jsou souhlásky ↗sonorní, s tónovou (formantovou) charakteristikou ↗spektra; opakem jsou hlásky šumové, všechny nesonorní souhlásky.

(3) Kontinuální (trvací) – abruptivní (okamžité): kontinuální jsou ↗frikativy, hlásky, jejichž zvuk vzniká v tenzní části artikulace a je možno ho v relativně stálé podobě prodlužovat. U souhlásek okamžitých se zpočátku vytvoří v nadhrtanových dutinách úplný závěr, který se v další fázi ruší; tento průběh nelze prodloužit, patří sem ↗explozívy a ↗afrikáty.

(4) Koronální – nekoronální: „koronální“ jsou fonémy vznikající na kostěné části paterní klenby (od prostoru těsně za zuby po tvrdé patro); ostatní, tj. hlásky vznikající více vpředu (bilabiální a labiodentální) n. vzadu (velární, laryngální), jsou „nekoronální“. Kontrasty dané různým místem tvoření souhlásek nezbytně patří k základu popisu; v klasickém pojetí, které se snažilo vycházet výhradně z akustického spektra, byl tento rozdíl uvedených skupin označován termíny „gravisové“ (nízké) – „akutové“ (vysoké), přičemž příznaku „koronální“ odpovídá „akutový“; vlastní vymezení obsahu termínů se setkávalo s nesnázemi, protože lokalizace šumu souhlásek do nižší, resp. vyšší části spektra je problematická.

(5) Drsné (strident) – hladké (mellow): drsné souhlásky jsou charakterizovány výrazným třecím šumem sykavého charakteru. Obecně se k nim řadí ↗sykavky, ↗polosykavky a v č. také /ř/. Ostatní souhlásky jsou považovány za „hladké“.

(6) Anteriorní – neanteriorní: „anteriorní“ jsou fonémy tvořené v přední části mluvidel, od rtů po přední alveoly včetně. Ostatní (tj. v č. zadní alveolární, palatální, velární a laryngální) jsou „neanteriorní“. Také tento distinktivní rys je v zásadě artikulační a postihuje rozdíl místa tvoření. Rozlišování na základě akustické podoby, tj. event. „kompaktnosti“ spektra je opět problematické.

(7) Vibrantní (kmitavé) – nevibrantní (nekmitavé): vibrantní souhlásky jsou tvořeny kmitáním artikulující části jazyka; patří sem malá skupina hlásek [r], [ř], [ř̥]. Všechny ostatní souhlásky jsou „nevibrantní“. Tento distinktivní rys zařazujeme specificky pro č.; umožňuje výhodně oddělit fonémy /r/, /ř/ od ostatních fonémů a v případě potřeby s nimi pracovat odděleně.

(8) Znělé – neznělé: „znělé“ jsou fonémy, při nichž ↗hlasivky kmitají a vzniká základní tón, tj. sonory a znělé souhlásky šumové. „Neznělé“ jsou ostatní souhlásky, jejichž součástí základní tón není.

V podobě matice lze pak systém fonémů zobrazit takto:

Konsonanty

c

č

d͜ž

t

d

ť

ď

p

b

k

g

1

konsonantické +/–

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

2

tónové +/–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

3

kontinuální +/–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

4

koronální +/–

+

+

+

+

+

+

+

–

–

–

–

5

drsné +/–

+

+

+

–

0

–

–

0

0

0

0

6

anteriorní +/–

+

–

0

+

+

–

–

+

+

–

–

7

vibrantní +/–

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

8

znělé +/–

–

–

+

–

+

–

+

–

+

–

+

b) Geometrie rysů

Pro mezijazykové srovnávání lze aplikovat opět charakteristiky rysů na artikulačním základě, s uplatněním jejich hierarchie (feature tree), podle koncepce Halle & Sagey (✍Halle, 1992, výklad viz ✍Kenstowicz, 1994:kap. 9); uplatňují se pouze pozitivní hodnoty charakteristik.

l

r

j

m

n

ň

ř

z

ž

s

š

v

h

f

x

konsonantické

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

sonorní

+

+

+

+

+

+

kontinuální

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

drsné

+

+

+

+

vibrantní

+

+

znělé

+

+

+

+

+

labiální

+

+

+

koronální

+

+

+

+

+

+

+

anteriorní

+

+

+

+

dorzální

+

+

IPA

l

r

j

m

n

ɲ

r̝

z

ʒ

s

ʃ

v

ɦ

f

x

	dž	c	č	b	d	ď	g	p	t	ť	k
konsonantické	+	+	+	+	+	+	+	+	+	+	+
sonorní
kontinuální
drsné	+	+	+
vibrantní
znělé	+			+	+	+	+
labiální				+				+
koronální	+	+	+		+	+			+	+
anteriorní		+			+				+
dorzální							+				+
IPA	d͜ʒ	t͜s	t͜ʃ	b	d	ɟ	g	p	t	c	k

Tabulky v části (a) i (b) zahrnují inventář konsonantických fonémů, přičemž berou v úvahu i běžnou slovní zásobu přejatých slov. Proto jsou zařazeny i segmenty [g] a [d͜ž], které se v domácí slovní zásobě objevují jen v ↗komplementární distribuci se segmenty [k] a [č]. Uvedeny nejsou další segmenty ve vztahu komplementární distribuce, které však nikdy nemají platnost samostatného fonému: [ŋ] jako komplement k [n], [ř̥] jako komplement k [ř] a [d͜z] jako komplement k [c].

V souboru distinktivních rysů je pro č. ve všech modifikacích výhodné použití rysu vibrantnosti a vyčlenění sonor do samostatné skupiny. Koncepce distinktivních rysů na artikulačním základě s uplatněním jejich hierarchie vyhovuje potřebám popisu neutralizačních procesů a morfonologických alternací. Dobře ukazuje rozdíl stabilních a variabilních charakteristik.

3.3 Neutralizační procesy na bázi kontrastu znělosti

↗Neutralizace kontrastu znělosti představuje v č. centrální fonologický proces, který zasahuje všechny ↗obstruenty. Mezi jedenácti páry kontrastu znělosti je osm dvojic tvořeno samostatnými fonémy, zbývající čtyři představují segmenty v ↗komplementární distribuci. Za defaultní variantu je třeba považovat neznělý člen kontrastu, který jediný může stát i ve finální pozici izolovaného slova.

Neutralizační procesy na bázi kontrastu znělosti jsou pravidelné a lze je snadno formulovat např. pro algoritmus automatického přepisu text-to-speech. Výsledná podoba slovních celků je stabilní, připouští jen velmi omezený počet alternativních forem a nemá vývoj.

Variabilita se objevuje na ↗mezislovní hranici, a to v závislosti na dialektickém zázemí. Skupina sonor, která se uvnitř slova neúčastní ↗neutralizačních procesů, na mezislovní hranici vyvolává na určité části území regresivní ↗asimilaci ve prospěch hodnoty (znělá +).

f

v

s

z

š

ž

x

h

ř̥

ř

c

d͜z

č

d͜ž

konsonantické

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

sonorní

kontinuální

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

drsné

+

+

+

+

+

+

+

+

vibrantní

+

+

znělé

+

+

+

+

+

+

+

labiální

+

+

koronální

+

+

+

+

+

+

+

+

anteriorní

+

+

+

+

dorzální

+

+

IPA

f

v

s

z

ʃ

ʒ

x

ɦ

r̝̊

r̝

t͜s

d͜z

t͜ʃ

d͜ʒ

	p	b	t	d	ť	ď	k	g
konsonantické	+	+	+	+	+	+	+	+
sonorní
kontinuální
drsné
vibrantní
znělé		+		+		+		+
labiální	+	+
koronální			+	+	+	+
anteriorní			+	+
dorzální							+	+
IPA	p	b	t	d	c	ɟ	k	g

3.4 Fonetický základ (morfonologických) alternací

Základem hlavních skupin ↗morfonologických alternací je v č. změna místa tvoření konsonantu. Podle fonetické povahy této změny se vydělují dvě hlavní skupiny, v obou se účastní koronály. V jednom případě jsou to změny uvnitř skupiny koronál (první tabulka), v druhém případě mezi koronálami a dorzálami (tabulka níže).

n

ň

d

ď

t

ť

z

ž

s

š

c

č

r

ř

konsonantické

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

sonorní

+

+

+

kontinuální

+

+

+

+

+

+

drsné

+

+

+

+

+

+

vibrantní

+

+

znělé

+

+

+

+

+

labiální

koronální

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

anteriorní

+

+

+

+

+

+

+

dorzální

Do skupiny alternací uvedených v první tabulce vstupují všechny anteriorní koronály a střídají se s koronálami neanteriorními, tedy explozívy s palatálami (jiný ~ jiní, mladý ~ mladí, pátý ~ pátí), zbývající s alveopalatálami (vázal ~ váže, kousal ~ kouše, ovce ~ ovčí). Ostatní rysy zůstávají beze změny. K této skupině lze přiřadit i alternaci mezi vibrantami r ~ ř, (který ~ kteří, hora ~ hoře), u nichž má rys místa tvoření charakter ↗subspecifikace.

s

x

š

z

h

ž

c

k

č

z

g

ž

konsonant.

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

sonorní

kontinuální

+

+

+

+

+

+

+

drsné

+

+

+

+

+

+

+

vibrantní

znělé

+

+

+

+

+

+

labiální

koronální

+

+

+

+

+

+

+

anteriorní

+

+

+

dorzální

+

+

+

+

Do skupiny alternací v tabulce uvedených vstupují všechny dorzály a střídají se s drsnými koronálami, jednak anteriorními (s výjimkou [x]), jednak neanteriorními (moucha ~ mouše, ruka ~ ruce ~ ručka, noha ~ noze ~ nožka). Ostatní rysy zůstávají v alternacích č. dorzálních fonémů opět beze změny. Výjimkou jsou alternace k fonému /g/, v č. slovech cizího původu, při nichž se mění ještě hodnota rysu kontinuální (Olga ~ Olze ~ Olžin), protože odpovídající znělé protějšky [d͜z], [d͜ž] jako samostatné fonémy v domácí slovní zásobě v č. neexistují.

Táž nepravidelnost nastává i v případě, že se k alternaci koronálních šumových okluzív z první skupiny objevuje třetí člen, a to drsná koronála (plat ~ platil ~ placen, ale hod ~ hodil ~ hozen).

Viz také ↗fonématika češtiny, ↗fonologie, ↗fonologické koncepce.